FIREWALKING.CZChcete-li získat něco, co jste ještě nikdy neměli, musíte udělat něco, co jste ještě nikdy neudělali.

Nejstarší písemný záznam o firewalkingu (chůze po žhavém uhlí) je asi 4000 let starý a pochází z Indie. Popisuje soutěž dvou Brahmanů, kteří se vsadili, kdo z nich ujde po žhavých uhlí dále. Tento fenomén je však starý možná jako lidstvo samo, například africké kmeny ho praktikují od nepaměti.

Antropolog Laurens van der Post v roce 1977 zveřejnil zprávy z pozorování příslušníků kmene Kung, žijících v poušti Kalahari. Příslušníci kmene po uhlících nechodili, ale tancovali. „Zdálo se, že tanečníci vstoupili do reality mimo mé chápání,“ píše van der Post. „Muži byli tak posedlí hledáním ohně, že byli přitahováni stále blíž a blíž k plamenům. Najednou se kruh tanečníků rozdělil na polovinu a oni tančili s bosý nohama rovně uprostřed plamenů. „Podle amerického psychologa Richarda Katze kungští léčitelé používají oheň, aby zvýšili hladinu životní energie, kterou nazývají n/um. Tanečníci strkají do žhavého uhlí hlavy, nabírají žhavé uhlíky a potírají si jimi celé tělo. Když n/um v jejich těle začne vřít a dosáhne stejnou teplotu jako oheň, dostanou se na vyšší úroveň vědomí, v níž dokáží léčit všech kolem.

Po uhlících chodili i mnohé kmeny severoamerických Indiánů. V 17. století jezuitský misionář otec Le Jeune informoval v dopise své nadřízené o léčitelských ohňových rituálech, které zažil v několika indiánských kmenech. Píše o nemocné ženě, která prošla po žhavých uhlí dvě stě či třistakrát. Nejenže se nespálila, ale oheň spálil její nemoc a ona byla vyléčena.

Na indonéském ostrově Bali je firewalking záležitostí jen mladých dívek. Ty tancují po uhlících v hlubokém transu, aby tak uctili své bohy. V Indii, Tibetu, na Srí Lance, v Číně, Japonsku či Argentině je chození po uhlících součástí místní kultury. Na Sumatře si média dávají horké uhlí rovnou do úst. Existují svědectví o tom, jak derviši v Egyptě a Alžírsku žhavé uhlí dokonce hltali.

V moderní západní civilizaci se firewalking šíří spíše prostřednictvím kurzů. Používá se více jako prostředek osobnostního růstu, než forma náboženského uctívání. Osvědčil se jako prostředek k překonávání strachu či motivace k řešení problémů. Ve světě existují specializované semináře firewalking, určené pro studentské kolektivy nebo zaměstnance firem.

Chození po uhlících je především osobním nebo skupinovým zážitkem. Jakékoliv teoretizování je jen chabým odrazem skutečných pocitů, které se zmocní člověka před přechodem, během něho a po něm. Suše a stručně by se daly nazvat jako strach – překvapení – euforie. Strach před samotným vykročením (Přece není možné, aby to nepálilo!), překvapení během chůze (Ono to vůbec nepálí!), až po euforii po přechodu (Dokázal jsem nemožné !!!). A to mluvíme jen o bezprostředních pocitech. Pravé změny se začnou dít až v následujících týdnech a měsících. Najednou se vám zdá, že překážky, které jste dříve považovali za nepřekonatelné, už tak hrozivě nevypadají. Vždyť čeho se máte bát, když jste dokázali projít po žhavých uhlí a nepopálili se?

Nejvíce fascinuje poctivost této techniky – Buď přejedeš, nebo nepřejdeš. Není kam uhnout, není se za co schovat. . Na otázku, jak to tedy funguje, Ivoš otevřeně odpověděl: „Nevím, ale umím vás připravit tak, abyste se nepopálili.“